Bobby McFerrin nás vrací do dětství

Nemohla jsem se dočkat. Před dvěma lety mi koncert nakonec překazil můj náhlý odjezd do Holandska za prací. Letos tu zpívá zas. Jaké zklamání mi ale připravila zlá sopka Edna (Eyjafjallajökull), kvůli které se přílet a vystupování božského Bobbyho opozdilo ještě o dva dlouhé týdny! Ale dočkala jsem se. A jestli to za to stálo ? Za ty peníze to mohlo přeci jen být aspoň o fousek delší potěšení, ale jo, rozhodně stálo. Je to borec.

Jediné slovo, které mě po většinu trvání krátkého koncertu napadalo znovu a znovu, bylo „dítě“. V tom je to kouzlo, to je ten celý trik. Vždyť on si hraje s hlasem, s tóny, se svým tělem a nakonec i s obecenstvem jako malé dítě. Je uvolněný, zvídavý, nebojí se experimentovat, ani se dotknout trapnosti. Vtipkuje, zkouší, osahává hranice možností, občas si dovolí i zaklopýtnout, ale z 99% to klapne a čertovsky dobře to šlape. Hlasovou techniku má zvládnutou bravurně, však také Markovi Ebenovi Na plovárně v listopadu roku 2008 prozradil, že na začátku své (trochu zpožděné) kariéry celé dva roky neposlouchal žádný jiný hlas, než ten svůj. Což je sice svérázná metoda, ale smysl dává a evidentně funguje. Ostatně takový samorost, jakým je tenhle mužíček s dlouhými dready barvy sůl a pepř, který se po vzoru buddhistů neustále klaní s dlaněmi spojenými před obličejem, ten by se snad ani žádnou obvyklou a obyčejnou pěveckou metodou podle učebnice či nápodobou někoho jiného naučit zpívat nemohl. Pak by se totiž rozhodně nevyklubal v takový originál.

Kromě samotného McFerrina měl Jarní GALA koncert pro Struny podzimu v Obecním domě dne 4.5.2010 ještě dvě další hvězdy. Ostříhaný Dan Bárta si v obleku přisedl k Bobbymu a (jeho milované) vážky tónů se lehounce vznášely z jeho úst až k mým uším na levý balkon. Křídla se jim proplétala s barevnými pentlemi McFerrinových dozpívánek a poponášel je svou silou vítr černošských rytmů. Na artistické číslo imitace varhanního partu Bachovy Ave Maria jsem byla připravená, ale tohle mi zježilo kůži a políbilo sluch. Tolik muziky, tolik zvířat, barev a kontinentů jen ze dvou hrdel…

A teď ten druhý host. Ve Smetanově síni se trochu rozsvítilo, pod balkonem se najednou začaly ozývat tichounké, skřípavé zvuky, jako když si za rozbřesku v keříku štěbetá hejno vrabčáků. Když jsem shlédla dolů mezi řady židlí s vytočenými diváky (rozumějte s vytočenými hlavami, nikoliv co do nálady), vykračovala si to s houslemi pod bradou, s culíčky na hlavě a v červených střevíčkách Iva Bittová. Kolik je té rozverné holčičce v puntíkatých šatech? Pět, šest? Kolik jí je, že se nebojí, že (si) tak hezky hraje, že má tu odvahu a takovou fantazii? Bože, ta fantazie! Vzala nás na místa, kde by se jeden sám po setmění bál, vzala nás do rozkvetlých zahrad, pozvala nás i do rozhádané domácnosti a sama pak zosobnila štěkavou mámu i defenzivního tátu. Zatančila u ohně, prolétla se nad lesy, aby nás usadila zpět do křesel koncertního sálu svou virtuosní hrou na housle a křišťálově čistým hlasem. Aby tím jen dokázala, že to všechno předtím si právě proto může dovolit. A Bobby jí při tom všem řádění doslova jen sekundoval. A sál – promiňte mi ten výraz – čuměl. Viděla jsem Bittovou na živo prvně v životě, ale myslím, že taková reakce na její multimediální, multiinstrumentální a multikulturní show je asi obvyklá. Kolik jí je, ptám se. Tak čtyři, pět. Víc nemůže být.

Přes veškeré nadšení z koncertu si přece musím rýpnout. Nevím, kolik času strávil doprovodný sbor secvičováním vystoupení s panem McFerrinem, leč navzdory své pěvecké kvalitě – prokázané v poslední společné skladbě zpívané z not – si často počínali rozpačitě. Bobby je zvyklý improvizovat, pracovat s okamžikem, kouzlit a čarovat teď a tady. Potřebuje, aby na jeho jediné mávnutí (jedinou volnou rukou, když celý zbytek těla zaměstná muzicírováním) ostatní na podiu pohotově reagovali. Hned! Jinak to nezapadne a je to fuč. A to se právě leckdy sboru nezdařilo. Někdy se ozval jen jeden odvážlivec z oslovené skupiny, někdy zas až příliš pozdě, jindy zas musel Bobby pěvce k akci doslova vyburcovat divokými gesty až ke stropu. Kupodivu mu tak byl nakonec lepším pěveckým parťákem sbor publika, které čas od času zapojil jednoduchými úkoly do hry. Pobrukovali jsme si s ním, syčeli jsme jako větřík. Předposlední přídavek, který Bobby zpíval zpod podia, opřený zády o prkna jeviště, jakoby představoval ukolébavku vymýšlenou večer nad postýlkou miminka na dobrou noc.

Všichni jsme děti. Není důležité, odkud jsme, jakou řečí mluvíme (Bobby za celý koncert pronesl všehovšudy asi pět vět a opravdová slova měly snad jen dvě písně, a to ještě jen jejich část), ani kolik nám je fyzicky let. Jsme děti, co si zapomněly hrát. Bobby McFerrin, Dan Bárta a Iva Bittová to pořád umějí. Proč jsme to my ostatní už vlastně zapomněli? Vždyť je to taková zábava!

Advertisements

~ od BáraKlára on Květen 5, 2010.

3 komentáře to “Bobby McFerrin nás vrací do dětství”

  1. měla jsem z toho úplně stejný pocit,není co dodat:-)m

  2. […] tu o vystoupení Ivy Bittové už podruhé (viz článek o koncertě Bobbyho McFerrina) a opět mě napadá ta paralela s dětskou hravostí bez ostychu a strachu z trapnosti. Je to […]

  3. […] tu o vystoupení Ivy Bittové už podruhé (viz článek o koncertě Bobbyho McFerrina) a opět mě napadá ta paralela s dětskou hravostí bez ostychu a strachu z trapnosti. Je to […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: