rozhoupaná, roztančená, rozBittová Archa

Věřte, nevěřte, ještě pořád ten páteční zážitek vstřebávám. Ten večer ve mně vzkřísil něco zapomenutého, co bych chtěla zalévat a nechat růst. Dodal mi trochu kuráže a poponesl mě jako marionetu na špagátku zase o něco výš k mým vlastním kýženým metám. Běhal mi po zádech mráz, husí kůži jsem měla od prvního tónu do posledního potlesku, slzy mi kanuly po tvářích, tančila jsem, zpívala a snila. Tak moc dokáže s člověkem zacloumat Iva Bittová. A je mi jasné, že se tak cítil každý jeden z diváků onoho koncertu / tanečního večera 30.7.2010 v rámci festivalu ProART.

Divadlo Archa naplnil těžký parfém radosti, který se vsákne hluboko pod kůži a nezbavíte se jej dlouhé dny až týdny bez ohledu na četnost či důkladnost mytí. A co hůř – je z vás cítit široko daleko! Nakazila nás Iva Bittová. Svůj hlas nechala roztančit a svými prsty zpívala po strunách houslí. Houpala se nad námi na lijánách, proplétala mezi zábradlím balkonu větve stromů, v nichž cvrlikala za ranního svítání hejna ptáků. Po vášnivé hádce se rozvzlykala, klesla na podlahu a pak už jen tak nešťastně vzdychala samomluvou. Jedna jediná ženská zaplnila celé obdélníkové podium, celé hlediště a vůbec celé divadlo až ke stropu emocemi, vibracemi, příběhy. Plná života, nápadů, energie. Inspirativní.

Aby toho nebylo málo, v druhé půlce performance se ke kouzelnici tónů přidala mezinárodní šestice tanečníků. Secvičené kreace prošpikovali vtipnými improvizacemi, vše plynulo tak přirozeně, jak Iva mezi tančícími těly procházela. Občas se přidala a rozpohybovala se sama také, občas vyměnila housle za střevíce v roli kastanět. Spontánní bouři potlesku ovšem vyvolal její prostinký nápad roztočit všechny tanečníky s rozpřaženýma rukama dokola. „A teď na druhou stranu!“, zavelela Bittová a v sále explodoval smích, radost, potlesk. Vsadím se, že kdyby bylo na podiu dost místa, nebo kdyby místo sedadel posluchači měli kolem sebe jen volný prostor, roztočili bychom se v tu chvíli dokolečka všichni. Vždyť jsme přeci jen stále děti, nebojme se to odhalit. Hrajme si!

Píšu tu o vystoupení Ivy Bittové už podruhé (viz článek o koncertě Bobbyho McFerrina) a opět mě napadá ta paralela s dětskou hravostí bez ostychu a strachu z trapnosti. Je to omamně krásné a přitom tak snadné. Jen ti nejodvážnější si dovolí ten luxus být sám sebou a nebrat ohledy na možné opovržení ostatních. Kupodivu totiž v takovém případě žádné nenásleduje a naopak za toto prazákladní umění „býti sám sebou“ sklízejí kumštýři obdiv a ocenění.

Ten večer mě hodně nakopnul. Zkusím se začít nebát, uvidíme.

___

30.7.2010, Iva Bittová a ImProART (divadlo Archa, Praha)

Felix Dumeril (CH), Martin Dvořák (CZ), Miloš Galko (SK), Misato Inoue (JAP), Eva Klimáčková (SK), Mirka Prokešová (CZ)

~ od BáraKlára on 4 srpna, 2010.